Jak se zrodila myšlenka postavit něco, co v té době nikde ve světě neexistovalo?
Někdy kolem roku 2004 jsem v televizi viděl Pevnost Boyard a okamžitě jsem věděl, že chci něco podobného zažít. Jenže televizní show je jen pro pár vyvolených a běžný smrtelník se tam téměř nemá šanci dostat, a protože nikde jinde ta možnost nebyla, věděl jsem, že si jí musím vytvořit sám. Osm let jsem to plánoval, než se podařilo všechno vymyslet a poskládat tak, aby to mohlo fungovat, a v roce 2012 jsem začal Tepfactor stavět.
Původně jste počítal s počáteční investicí ve výši 40 milionů korun. Kde jste na to vzal peníze?
Za těch původně zamýšlených čtyřicet milionů by stál opravdu megalomanský projekt, ale pro začátek to bylo velké sousto, takže jsem musel ze svých představ ubrat. V prvních letech jsem oslovoval potenciální investory v podstatě všude, kudy jsem chodil. Absolvoval jsem desítky schůzek, ale nikdo té myšlence nevěřil, protože lidem připadala příliš divoká. V jednu chvíli už jsem to chtěl úplně vzdát, uložil jsem Tepfactor do šuplíku a vrhl se na nemovitosti.
Jen tak jste si řekl „vrhnu se na nemovitosti“ a šel do toho, nebo jste s nimi měl nějaké zkušenosti?
Jak se to vezme. Sám pro sebe jsem si kdysi zrekonstruoval dva byty a myslel jsem, že tím to skončilo, ale neskončilo. Hledal jsem způsoby, jak vydělat peníze, zkoušel jsem spoustu prací, zaměstnání i podnikání, a jednou z nich byly i rekonstrukce nemovitostí. Byla to prostě šance, které jsem se chopil, protože jsem věděl, že nejsem úplně „levej“, a přišlo mi to jako dobrý nápad. Začal jsem tedy kupovat, rekonstruovat a prodávat domy, s čímž mi shodou okolností hodně pomohla tehdejší krize, kdy všichni levně prodávali, a za nějakých pět let jsem vydělal nějaké peníze, za které jsem pak postavil poněkud okleštěný Tepfactor, na kterém se muselo hodně pracovat za pochodu podle toho, jak přitékaly další peníze. Všechno tam nebylo úplně vychytané, ale hlavní bylo, že to stálo a že to lidi bavilo.
Jak se mu v prvních měsících po otevření dařilo?
Úplně na začátku to byla docela krize, protože jsem úplně sám stavěl něco, o čem jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá a kolik to stojí, ale nakonec se to nějak povedlo a mohl jsem otevřít. Pak mi zase chyběly peníze na provoz, takže jsem se skvěle naučil zvládat krizové situace, a po půl roce se to otočilo, dostal jsem se do černých čísel a od té doby už všechno jede tak, jak má.
Což dneska v číslech vypadá jak?
30 tisíc zákazníků ročně a 30 milionů obratu.
A ještě rostete?
Už moc ne. Na těchto číslech se s mírnou odchylkou držíme poslední tři roky a zdá se, že tím je česká kapacita naplněná. Teď čekáme jen na to, až budeme moci zrealizovat Mikulov a pak už v Česku další plány nemáme. Ten poměr cena:výkon je takhle ideální a už moc nemá smysl s tím v Česku cokoliv dělat, proto se rozšiřujeme směrem do zahraničí. V Praze jsme akorát chvilku provozovali QuickGame, kde jsme průběžně v ostrém provozu testovali nové prvky a principy, které jsme si vymýšleli. Byla to taková živá laboratoř nové generace Tepfactoru. Začalo to jako pilotní projekt, abychom všechny mouchy vychytali ještě před expanzí do zahraničí, ale pak si obě značky začaly konkurovat, protože bohužel stály moc blízko sebe, takže nakonec bylo snazší QuickGame zavřít. Jednotlivé komponenty jsme rozebrali a část poslali do Dubaje a zbytek teď stěhujeme do Polska, kde brzy otevřeme novou pobočku. Jak jsem říkal – Dubaj už nám 2 měsíce běží a k tomu máme nové nabídky ze světa, například z Floridy, Malajsie a dalších zemí.
Jak vlastně došlo k tomu, že se v Dubaji, kde je už tak dost atrakcí, postaví český zábavní park?
První impuls přišel od lidí z Dubaje, kteří nás znali z Česka. Spočítali jsme si to a vyšlo nám, že by to mohlo být zajímavé, tak jsme v Česku vyrobili, co se dalo, všechno zabalili, nacpali do kontejneru a poslali do Dubaje, kde se to pak skládalo na místě a dodělalo vše, co nešlo připravit předem doma. Dneska už díky tomu víme, že jsme schopni postavit Tepfactor do půl roku kdekoli na světě. A k těm atrakcím… Dubaj je zážitková země a atrakcí tam nebude nikdy dost. Hned první den jsem cítil, že tam stoprocentně patříme.
Jak to v Dubaji vypadá s cenami nájmů, služeb a s podnikáním obecně?
My jsme tam hned v centru veškerého dění, v lokalitě zvané JBR, za rohem od nejpopulárnější pláže, takže nájem je tak čtyřikrát dražší než na Slapech. Lokalitou i cenově je to asi podobné, jako kdybychom byli v Praze hned vedle Staroměstského náměstí, ale přesto jsme tam asi jen o třetinu dražší než na Slapech. V Dubaji totiž do loňského roku neexistovalo DPH a od letoška je tam nově pouhých 5 %, díky čemuž si můžeme dovolit takovéhle ceny a lokalitu.
A máte už k dispozici nějaká čísla?
Pozitivní je, že hned první měsíc jsme byli provozně v kladných číslech, sice jen mírně, ale je to úspěch, který jsme nečekali, a to je tam aktuálně úplně nejslabší možné období – šílené vedro, po Ramadánu… z pohledu turistů absolutní mimosezona. Na ulici přes den nepotkáte ani „živáčka“. Nejlepší čas přijde až na podzim, od listopadu do února, kdy se tam sjíždí celý svět.
Je to tedy stavěné spíše pro turisty než pro místní?
Je to tam pro všechny. Chodí i místní. Ale zatímco v Česku máme segment školy, veřejnost a firmy, tak v Dubaji samozřejmě počítáme s tím, že k nim ve velkém přibudou i ti turisté.
Jaké další země kromě již zmíněného Polska ještě plánujete?
Bavíme se o té Floridě, kde je pro nás zajímavý daňový systém, progresivní daň, atd, o Kanadě, Švýcarsku a dalších. Ale na druhou stranu máme nabídky třeba z Maďarska, kde je DPH 27 %, a to si teda upřímně nedovedu představit, že bychom tam někdy vstoupili. V této fázi také přemýšlíme o změně struktury, protože v současné době nejsme schopni efektivně řešit operativu po celém světě. To se musí změnit a pak můžeme začít řešit Ameriku, Malajsii a celosvětový růst. Chceme držet tempo dvou až tří nových Tepfactorů za rok.
Jak to vlastně vypadá s pobočkou v Mikulově, která byla původním záměrem vaší emise dluhopisů?
Tam jsme chtěli být, jak se říká, „ve svém“. Zakoupili jsme dostatečně velký pozemek, připravili projekt a pustili se do schvalovacího řízení. Po určité době, kdy byly signály, že bychom se mohli blížit do finále, jsme začali řešit finanční stránku, abychom mohli co nejdříve stavět. Tím mám na mysli právě dluhopisy, které měly být použity tímto směrem, ale proces stavebního řízení pořád není u konce, a kdo ví, kdy bude. Takových okamžiků naděje už jsme zažili několik. Teď jsme tam ve fázi připomínkování a byli bychom rádi, kdybychom povolení získali do konce roku.
Takže zpět k otázce dluhopisů a financování stavby Mikulova. Když něco nemůžete ovlivnit, ale musíte dostát svým závazkům, musíte peníze připravené na stavbu začít zhodnocovat jinak – nemohou přeci ležet další rok nebo i déle ladem, protože je v určeném čase musíte vrátit, a navíc z nich průběžně vyplácet svým věřitelům úroky. Takže jsem byl nucen peníze v rámci celého holdingu využívat tak, aby se dostavěla Dubaj a Varšava a ty peníze se nějak zhodnocovaly.
Budete další expanzi znovu financovat pomocí dluhopisů?
Upřímně nevím. Dluhopisy nám totiž pomohly vyrůst v globálního hráče a my už tak teď musíme přemýšlet globálně. Oslovit české a slovenské investory nám asi do budoucna nebude stačit, a pohráváme si proto třeba s myšlenkou vygenerování vlastní kryptoměny, abychom dosáhli na investory v Dubaji, Malajsii i na Floridě. Plány jsou velké.
