Co je to inflace?

Co je inflace?

Dle odborné literatury lze Inflaci definovat jako růst cenové hladiny, tedy zdražování zboží a služeb. Často se považuje za snižování kupní síly peněz – za stejnou částku si koupíme méně než dříve. Inflace se ale neprojevuje jen růstem cen, ale i mzdami a důchody.

Inflace je jak příznakem, tak příčinou ekonomických jevů, jako je zvýšená poptávka, růst peněžní zásoby nebo úvěrů. Neexistuje však jednotná definice – různé ekonomické směry ji vnímají odlišně.[1] [2] [3]

🔍 Příklad: Když se ceny zvýší o 10 % a mzdy také o 10 %, kupní síla důchodců může zůstat stejná – proto je důležité sledovat nejen ceny, ale i příjmy.

Problém ale nastává tehdy, když se míra inflace utrhne a začne růst rychleji, jako jsme to v Česku viděli po pandemii covidu a následné energetické krizi.

Inflace se udává za časové období jako míra inflace, měří se v procentech a veškeré aktuální údaje o ní najdete v této sekci na stránkách Českého statistického úřadu.

Pokud tempo růstu inflace dočasně zpomalí, dostává se daná ekonomika do tzv. dezinflace. A pokud by dokonce ceny naopak dlouhodobě klesaly, jednalo by se o deflaci, s kterou se ale žádná ekonomika nechce potýkat o nic víc než s vysokou inflací.

Inflace je dobrá, ale s mírou

Inflace je totiž žádoucí jev. Díky inflaci lidé utrácejí a roztáčejí kola ekonomiky, protože vědí, že každým rokem jim inflace část peněz stejně ukrojí. Kdyby věděli, že jejich peníze budou mít i za rok stále stejnou (nebo dokonce větší) hodnotu, veškeré nákupy by odkládali s vidinou toho, že je v budoucnu vyjdou levněji.

V deflační ekonomice proto přirozeně dochází k poklesu poptávky po výrobcích a službách, propadu tržeb většiny firem a propouštění jejich zaměstnanců. S růstem nezaměstnanosti pak logicky klesají platy, což vede k dalšímu snižování cen, a tahle spirála už se dá jen těžko zastavit. Bit je na tom také stát, který při minimální spotřebě vybírá minimální daně a neinvestuje.

Mírná inflace je tedy žádoucí, lidem (spotřebitelům) až tak neubližuje a zároveň je nutí neodkládat spotřebu, což naopak vede k růstu poptávky, která zase pomáhá růstu zaměstnanosti a mezd. Díky tomu mají lidé více peněz na spotřebu, a tím se kruh uzavírá. Mírná inflace je tedy pro zdravou ekonomiku klíčová, a centrální banky všech zemí si proto nedávají za cíl deflaci ani nulovou inflaci, ale dvouprocentní inflaci.

Proč má být inflace právě 2%?

Zajímavostí přitom je, proč je tzv. inflační cíl právě 2 %. Odpověď vás asi překvapí. Za inflačním cílem, který se snaží dodržovat většina centrálních bank světa, totiž nestojí žádný složitý výpočet, hluboká analýza ani statistický model.

V 80. letech si prostě úředníci na Novém Zélandu, kteří bojovali s vysokou inflací, řekli, že ji zkusí stlačit „aspoň pod dvě procenta“. A povedlo se. Centrální bankéři na Zélandu si po letech vysoké inflace získali důvěru lidí a tvůrci měnových politik z celého světa od nich postupně tohle číslo převzali, protože je dostatečně vysoké na to, aby ekonomika těžila z výhod inflace, a zároveň dostatečně nízké na to, aby si lidé v reálném životě nevšimli jejích nevýhod.

Nicméně dosažení dvouprocentní inflace bude prý rok od roku těžší a těžší. Podle analytiků se totiž desítky let stanovený inflační cíl už dále neshoduje s tím, jak se vyvíjí aktuální trendy na poli ekonomiky. Svět se zkrátka od pandemie a především vypuknutí války v Evropě dost změnil a inflaci bude prý dlouhodobě tlačit výš například boj s globálním oteplováním.

Co udělá 2% inflace se 100 000 Kč?

Jak bojovat s inflací?

Základem je nenechat své peníze ležet pod matrací. To nejmenší, co můžete udělat, je vložit si všechny své peníze na spořicí účet, kde se zhodnocují násobně více než na běžném, a přesto je z něho můžete okamžitě vybrat. Pokud byste však chtěli inflaci porazit, nebude vám spořicí účet stačit, protože úroky na něm inflaci dlouhodobě nepřevyšují. Museli byste sáhnout po investičních produktech, jako jsou akcie, fondy, ETF nebo dluhopisy, které za standardních okolností nabízejí výnosy výrazně nad inflací.