Na trhu korporátních dluhopisů jsme už dvanáct let a jedna věc nikdy nebyla jinak. Nejdůležitější kritérium při rozhodování o investici je pro většinu drobných investorů úrok. Je to docela logické. Kdo by nechtěl 18 % místo 9 %. Drobní investoři totiž často nechápou – nebo spíš neberou vážně –, že vyšší úrok není odměna, ale cena za riziko.
Představte si dva kamarády, kteří si od vás chtějí půjčit peníze. Jeden má stálý příjem, dům zapsaný v katastru, přesně vám řekne, na co peníze potřebuje, a vy navíc víte, že už si od jiných přátel dvakrát půjčil a vždycky vrátil.
Ten druhý nemá co ukázat, ale slibuje, že vám všechno vrátí s velkým úrokem navrch. Komu půjčíte radši? A od koho budete chtít vyšší úrok jako polštář pro případ, že to nedopadne?
S dluhopisy je to úplně stejné. Zdravá firma, které banka půjčí za sedm procent, nemá důvod nabízet drobným investorům 18 nebo 20 %. Kdyby takový úrok platit musela, znamenalo by to, že levnější peníze nikde nesehnala, a to je samo o sobě nějakým varováním. Ale nemusí to ještě nutně znamenat, že firma je „špatná“ – mohla třeba jen narazit na úvěrový strop.
Vysoký úrok zkrátka není známka štědrosti nebo výhodnosti, ale signál, že firmě nikdo jiný za rozumných podmínek nepůjčil.
Kvalitní emitent (tedy firma, která dluhopisy vydává) nepotřebuje lákat na vysoký úrok. Místo toho ukáže:
Firma, která tohle všechno splní, si může dovolit nabídnout klidně „jen“ 9 až 11 % – a dluhopisy udá bez problému. Ne proto, že by investoři neuměli počítat, ale proto, že vědí, že peníze s velkou pravděpodobností dostanou zpátky. A to je u investice nakonec to jediné, na čem záleží: ne kolik vám někdo slíbí, ale kolik vám reálně vrátí.
Skvělými příklady firem, které takhle fungují, jsou třeba DKS – invest, Respilon, Účetnictví online (UOL) nebo JNCG. Jedna staví domovy seniorů, druhá nanovlákenné technologie, třetí zajišťuje účetní služby a čtvrtá vyhledává podhodnocené nemovitosti. Čtyři naprosto odlišné byznysy, ale jedno mají společné – jsou transparentní a mají za sebou dlouhou historii dluhopisového financování s nejednou splacenou emisí.
Díky tomu si mohou dovolit nabídnout nižší úrok a stejně na trhu uspět. Třeba DKS aktuálně inzeruje „jen“ za 8 % a JNCG za 9,25 %.
Druhá strana téže mince jsou prodejci, kteří vám nevyžádaně volají a nabízejí zhodnocení přes 20 %. Zní to lákavě. Ale solidní firma vás takhle obvykle neobtěžuje – nemá to zapotřebí, protože o její dluhopisy je zájem i bez agresivního tlaku.
Platí jednoduché pravidlo: čím víc na vás někdo tlačí a čím vyšší číslo slibuje, tím opatrnější se vyplatí být. Než někomu kývnete, položte si pár otázek. Ukáže mi firma výkazy? Vím přesně, na co peníze použije? Už někdy dříve nějaké dluhopisy splatila? Je dluhopis nějak zajištěný?
Pokud je většina odpovědí „ne", ani 20% úrok to nevyváží. Investování do korporátních dluhopisů není nutně o nejvyšším čísle, ale nejvyšší jistotě. Devět procent od firmy, která vám ukáže karty a ručí majetkem, je obvykle lepší volba než dvacet procent od někoho, kdo vám přes telefon naslibuje hory doly.
Méně je tady skutečně více – protože v investování nejde o výnos na papíře, ale o výnos na účtu.
