Protože snaha ušetřit je přirozenou součástí lidské povahy, můžeme se s podobným jednáním setkat všude, kde samotný nákup probíhá přes inzertní portál nebo prostředníka. A to i na dluhopisovém trhu.
Inzerce dluhopisů na nezávislých portálech se sice inzerci ubytování na booking.com formálně v lecčems podobá, ale prodávat volné pokoje v nemovitosti není ani trochu podobné, jako zadlužovat firmu nad rámec schválené emise dluhopisů. Vysvětlíme si proč.
Parametry každé emise dluhopisů přesně odrážejí aktuální ekonomickou situaci emitující firmy. Za stanovením výše úroku a délky splatnosti nestojí pouze rizikovost záměru jako takového a historie (zkušenosti) společnosti. Promítá se do něj také hodnota majetku a zejména zadlužení firmy, které se s každou další půjčkou nad rámec spočítané emise zvyšuje a logicky ohrožuje ostatní investory, aniž by se projevilo na výši úroku. A aniž by o tom ti investoři vůbec věděli.
Pokud vám zavolá emitent, jehož dluhopisy jste již nakoupili přes některý ze specializovaných portálů, například s úrokem 8 procent, a nabídne vám „bokem“ své neveřejné dluhopisy s úrokem 10 procent (nebo směnku či jen obyčejnou smlouvu o zápůjčce), vězte, že ta dvě procenta ve váš prospěch nejsou jediným rozdílem, jako by to bylo v případě ubytování v hotelu.
Jestli už před vámi emitent zavolal deseti investorům, z nichž mu čtyři půjčili další půlmilion, zadlužení jeho společnosti vzrostlo o dva miliony, které by se u průměrné malé firmy mohlo odrazit na úroku jednoprocentním zvýšením.
Jenže místo jedenáctého v pořadí, můžete být klidně třicátý nebo čtyřicátý a v takovém případě už by vaše půjčka měla mít zhodnocení třeba 12 procent. V konečném důsledku tak své peníze nepůjčujete za o dvě procenta vyšší úrok, ale o dvě procenta nižší.
Při původním nákupu dluhopisů jste totiž (po zjištění co nejvíce informací o emitentovi) uvažovali například takto: Firma má za sebou nějakou historii, výsledky i zákazníky a její záměr mi dává smysl. Obrat je 10 milionů ročně a celkový objem emise (plánované zadlužení) je 5 milionů, to by asi šlo. Beru. Ale půjčili byste stejné firmě, i kdyby její zadlužení mělo být třeba 20 milionů? Tedy víc (plus úroky), než vůbec dokáže za dva roky utržit, natož vydělat? Asi ne.
A v případě, že emitent postupuje způsobem nastíněným výše, nemáte šanci se o jeho celkovém zadlužení vůbec dovědět. Centrální depozitář cenných papírů eviduje pouze dluhopisy s přiřazeným ISIN, které je nepovinné, a půjčky na směnky či smlouvy o zápůjčce se pochopitelně neevidují vůbec nikde. Znovu platí, že neohrožujete jen sebe, ale i všechny ostatní investory, takže kromě kreditního rizika zvažujete i jisté morální.
A to nemluvíme o tom, když se něco pokazí. Na koho se v takovém případě obrátíte? Jediný, kdo Vám v takové situaci zvedne telefon a sdělí skutečný stav, je z pravidla ten, koho jste s vidinou vyššího zisku obešli.
Nabízí se ještě jedna otázka. Proč to emitenti vlastně dělají? Chtějí z vás jen dostat peníze a nikdy je nevrátit? Věříme, že ne, ale obáváme se, že úplně nedomysleli všechny důsledky zadlužení nad rámec své emise. Zkrátka viděli levnější možnost a instinktivně ji využili.
Nad tím, že prodejem dluhopisů z veřejné i neveřejné emise zároveň, se mohou dopouštět obcházení zákona, pravděpodobně ani nepřemýšleli. Ani to, jak správně nabízet neveřejnou emisi, totiž není tak jasné, jak by se na první pohled mohlo zdát. A když pak ČNB přijde na to, že některé podmínky byly porušeny, může z toho být pěkný problém a nepěkná pokuta, která s finanční situací firmy také pořádně zamává.
Buďte proto obezřetní a každou investici si raději dvakrát promyslete. Už jen to, že má firma spočítaný záměr na určitou částku a najednou chce víc, je k zamyšlení. Buď špatně počítá, nebo lže, a půjčit své úspory firmě, která špatně počítá nebo lže, určitě nechcete.
